Reference: Tři roky s úsměvem

A jaký je tvůj cíl?“ zeptal se mě přesně před třemi lety Mgr. Václav Kain na prvním našem setkání. Udiveně jsem se ně něj podíval a hlavou mi proletělo přísloví, že cesta je cíl. Koktavě jsem se pokusil tu myšlenku zformulovat: „Chodím už pár let třikrát týdně do pražského fitka, ale poslední dobou mě to tam začalo dost otravovat. Nepotřebuji zhubnout ani netoužím mít nějaký obrovský svaly, ale chci se pravidelně hejbat a chci, aby mě to bavilo. Chci se udržovat v nějaké kondici, možná zkontrolovat, jestli cvičím správně a naučit se třeba nové cviky a táák.“ Teď se na mě zase na oplátku udiveně podíval pan Václav. Co si po takovémto zadání pomyslel, nevím, ale dohodli jsme se, že probereme základy posilování a uvidíme.

 

Začínáme od začátku

Kontakt na trenéry ze skupiny Sport-LaV jsem našel v Oxfordu.  Totiž, v lednu 2014 jsem utekl na pár týdnů do Anglie, abych si pročistil hlavu, popřemýšlel o změně práce a života vůbec. Ve volných chvílích jsem si na univerzitním počítači našel i nové fitko v Brandýse, kde v té době dělal osobního trenéra právě Václav Kain. Navíc jsem zjistil, že v Toušeni, kde jsem díky členství v místním ochotnickém spolku jako doma, pořádá s manželkou skupinové kruhové tréninky, které jsem si chtěl vyzkoušet. Po návratu z Anglie jsem to ještě pár týdnů promýšlel (přeci jen mi osobní trenér přišel trochu jako zbytečný luxus), ale pak jsem se rozhoupal, napsal maila a objednal si balíček deseti lekcí.

Když jsme za další měsíc našli konečně společný termín prvního tréninku, byl jsem z jeho průběhu trochu překvapený. S Vaškem jsme si jen povídali. Vyptával se mě, jak často cvičím, jestli mám nějaká zranění, zvážil a změřil mě a zjišťoval jak vlastně tréninky nastavit. Na cvičení vůbec nedošlo.

Druhá lekce v brandýském fitku už byla akčnější. Probrali jsme úvodní strečink, čím při protahování začít, jak dlouho a jak často svaly protahovat a proč je tahle předehra posilování důležitá. Také mě z toho Vašek hned zkoušel a víc jak polovinu mi trpělivě opakoval znovu. Další týden následovalo posilování břicha. Nešlo ale o cviky, které jsem znal z internetu a časopisů. Spíše mi lekce připomínala divadelní seminář jevištní řeči, kdy jsme se učili vědomě aktivovat centrum těla, zapojit bránici a správně dýchat. To už mi bylo jasné, že jsem na správné cestě. Na dalších trénincích jsme postupně probrali ty nejjednodušší cviky na záda, ramena, prsa i nohy a já se tak v 27 letech naučil správně udělat obyčejný dřep, zjistil jsem, že u kliku se musí zapojit břišní svaly a poprvé jsem se seznámil s oblíbeným cvikem zvaný „angličák“.

Od posilování s vlastním tělem jsme přešli k cvičení na strojích (většinou už fitko v Čelákovicích). Vašek mi ukazoval správné provedení cviků, poradil kolik volit opakování, jakou naložit zátěž a jak dlouhou držet přestávku. Vlastně to bylo přesně to, co jsem hledal. Objednal jsem si další balíček deseti lekcí a bylo mi líto, že jsem takového trenéra nevyhledal o několik let dříve. Postupně pak začaly být tréninky náročnější. Vašek pečlivě sledoval moji techniku a přidával cviky s vyšší intenzitou i zatížením. Možná víc jak profesionální vedení jsem ale oceňoval upřímný a osobní přístup. Humor, různé vtípky a zájem třeba o to, jaký jsem měl zrovna den v práci, byly nedílnou součástí každého setkání. Z trenéra se časem stal kámoš a z návštěvy fitka skvělá příležitost k pokecu. Chtěl jsem začít chodit i na toušeňské kruhové tréninky, ale Vašek mě tam pustil až koncem jara, když si byl jistější, že udržím správnou techniku.

 

Peklo v kruhu           

Podle definice je kruhový trénink intenzivní forma cvičení, kdy se střídá interval zatížení na předem určených stanovištích s odpočinkem. Zkrátka máte cca 15 stanovišť a na prvním děláte dřepy, 10 vteřin pauza, na druhém kliky, 10 vteřin pauza, na třetím angličáky…V Toušeni se cvičí ve skupině většinou tak 10-20 lidí. Chodí dohromady muži i ženy různého věku od příležitostných po výkonnostní sportovce. Všichni ale cvičí na sobě nezávisle, a tak každý do toho dává svoje tempo a svoji intenzitu. Kolektiv je velmi přátelský a nováčci se mohou skvěle inspirovat a poučit od pokročilejších.

Můj první kruháč byl naprosté peklo. Propotil jsem tři trika a druhý den ráno jsem nemohl vstát z postele. Přitom šlo o cviky, které jsem už většinou znal z individuálních tréninků, ale skupinová atmosféra mě dokázala vyhecovat k daleko většímu výkonu. To je totiž můj základní problém při samostatném cvičení ve fitku. Mysl je po celém dni v práci unavená a já se nedokážu na cvičení soustředit. Myšlenky se mi okamžitě rozutečou na všechny strany a z 20 vteřinové přestávky mezi sériemi jsou tak rázem 2 minuty a hodina ve fitku je vlastně skoro proflákaná. Skupinové cvičení tohle nebezpečí úplně eliminuje. Vašek navíc při kruháči povzbuzoval k udržení tempa a také stále kontroloval techniku, kterou jsem s větší únavou často neudržel.

Kruháče jsem si ze začátku užíval jednou týdně vždy v neděli večer, ale v kombinaci s individuálním cvičením to stačilo, abych na konci léta místo tří triček propotil jen dvě a abych cítil jasné zlepšení. Kromě naprostého vyčerpání jsem po skončení každého tréninku měl i úžasný pocit, jako bych povyrostl do výšky o 10 cm. To bylo možná způsobeno skutečným fyzickým narovnáním těla pokřiveného z desítek hodin za volantem a v kanceláři, ale možná to byl i psychický pocit růstu díky překonané výzvě.

 Účast se na toušeňské tréninky potvrzuje smskou a trenér podle počtu a výkonnosti přihlášených lidí sestaví trénink přímo „na míru“.  Každý kruháč je tak vždy úplně jiný. Někdy převládají silové cviky, někdy je trénink spíše aerobní. Některé cviky se objevují pravidelně a někdy přibývají nové. Cvičí se hlavně s vlastním tělem, ale také s bosu, aquahitem, činkami, kettlebellem, medicinbalem, TRX nebo na flowinu. Cviky jsou zaměřené na komplexní posílení celého těla. Někdy se jede klasický kruháč, někdy tabbatta (smrtící intervalový trénink jednoho cviku v osmi po sobě jdoucích sériích), někdy se cvičí ve dvojicích, někdy na maximální počet cviků v daném časovém intervalu.

 

Odmakané vymakané sportovní víkendy

Na podzim 2014 přišel Vašek s nápadem, ať se zúčastním jeho sportovního pobytu na prodloužený víkend. Náplní byl ranní výběh, dvakrát denně kruhový trénink, výlet na kolech, večer plavání, teoretická sportovní přednáška…. a já si myslel, že se zbláznil. Na kruháče jsem si už trochu zvykl, ale dát to dvakrát denně a tři dny za sebou mi přišlo mimo realitu. Nicméně jsem se nechal popostrčit, přihlásil se a ani tentokrát jsem nelitoval.

Tréninky byly přizpůsobené delší zátěži a s vypětím sil se daly zvládnout. Po večerech se pak vesele diskutovalo, hrály se společenské hry a člověk se atmosférou téměř vrátil o pár let zpátky na školní sportovní kurzy. Zahodit na pár dní mobil, nic neřešit, užívat si naservírovaného aktivního programu a u toho se zapotit i zasmát se mi zalíbilo a už vyrážím na sporťáky pravidelně každý půlrok. Atmosféra je zde vždycky moc přátelská, a protože řada účastníků bere i svoje děti, tak často je až rodinná.

Na druhém sportovním kurzu jsem se navíc seznámil s Vaškovou manželkou Luckou, která je také trenérka. Ta víkendové pobyty doplnila ranní i večerní jógou a spolu s Vaškem nám pak připravili řadu dalších aktivit pro zpestření „obyčejného“ trénování. Jednou to byl výlet na kolech krásnou krajinou Jizerských hor, pak zase orientační běh, jindy jsme běželi přes zasněžené vrcholky Krkonoš, na dalším pobytu jsme pro změnu vyrazili do hor na koloběžkách, nebo byl zápas ve volejbale či noční bojovka… No prostě spousta úžasných zážitků. Kromě toho je na pobytech čas i na nějakou teoretickou průpravu. Vašek měl několikrát odborné přednášky o běžecké přípravě nebo o sportovní výživě. Ačkoliv jsem nikdy u Sport-LaV nevyužil výživové poradenství, přednáška o výživě mě tak inspirovala, že jsem si hned po příjezdu z kurzu (a po pondělním vytržení osmičky a zákazu jíst) pokusil upravit jídelníček, zakoupil jsem si odbornou literaturu a samostatně dále studoval správnou sportovní výživu, co znamená glykemický index potravin, jak funguje zásobování těla energií z cukrů, jak z tuků, co jíst před tréninkem a co po něm.

 

S Luckou naplno a vždycky jinak

Na jaře 2015 jsem si k nedělím přidal i středeční kruhové tréninky a za čas i pondělní core tréninky, které vede Lucka. Systém trénování a skvělý odborný základ má stejný jako Vašek, ale atmosférou se její cvičení trošku liší. Lucka dokáže vyhecovat k vyšším výkonům a nesmlouvavě vyžaduje odevzdat poslední zbytky sil, které jsem si prozatím často tajně schovával pro případ nouze. Místo přestávky se u ní běhají schody, mezi stanovišti jsou občas navíc rychlé aerobní mezicviky a pro pokročilejší je vždy připravená těžší varianta prováděných cviků. Na první pohled se nováčkovi může zdát, že jsou tréninky až příliš tvrdé, ale tak jako Vašek i Lucka pečlivě monitoruje pokročilost klientů a vyžaduje po každém tolik, kolik určitě zvládne. Stačí se nebránit, nasednout na připravenou vlnu pozitivní energie a za vědomí, že dokonalost vzniká na hraně našich možností, prostě „makat!“

Po desítkách tréninků mě Lucka stále překvapuje pečlivostí jejich přípravy a nesmírnou kreativitou. Také obměňuje způsoby tréninku, ale liší se i provedení jednotlivých cviků. Obyčejný panák má najednou šest možných variant, angličák snad ještě více. Pravidelně zařazuje nové cviky, které právě objevila a modifikuje ty staré známé. Naprosto přirozeně tak rozšiřuje Vaškovu individuální přípravu a řekl bych, že hlavně díky těmto tréninkům jsem dosáhl výrazného sportovního pokroku. Tričko mi stačí na kruháč už jen jedno, kliky cvičím v plné variantě, vybíhání schodů mezi sériemi je příjemný relax a na břiše se mi konečně začaly rýsovat břišní svaly.

Opět si ale nejvíce cením osobního a upřímného přístupu. Z trenérky se časem stala kámoška a z smsek s pozvánkou na trénink se staly pravidelné vtípky: „Zdravim Vas moji mili sportacci :), dnes v 19hod na znackach. Prihlasky do 17h. Vase milovana Lucinka :) se na Vas tesiii!“… „Lucinko milovana od rana nemyslim na nic jineho a uz se moc tesim na společný vecer. Dorazim. L.“

Ze Zátopkáčů na Pražský půlmaraton

Než jsem začal cvičit ve Sport-LaV, zašel jsem si jednou začas zaběhat do Staré Boleslavi na Zátopkovy trasy. Někdy to byl tříkilometrový okruh a někdy pěti.  Víc bych totiž sotva udýchal. Čas jsem si neměřil, protože mě nezajímal. Běh byl pro mě určitým projevem svobody, spojením s přírodou a možností psychicky se odreagovat. Zpětně si vůbec nemůžu vzpomenout na nějaký zásadní moment, kdy bych si řekl, že se chci více věnovat běhání, ale je pravda, že se zvyšující kondicí získanou na kruháčích jsem začal zvládat i delší trasy. Také k tomu pomohly i zábavné skupinové výběhy, které Vašek ve volných chvílích organizoval pro lidi z tréninků.

Z počátku jsem odmítal Vaškův odborný a až matematický náhled na běhání. Bavilo mě běhat pro radost, skákat přes kaluže, pozorovat přírodu a přišlo mi zvláštní kontrolovat neustále hodinky s tempem a plánovat si kolik uběhnu kilometrů týdně. Když jsem ale začal zvládat i trasy kolem 15‑20 km a měl za sebou první 10 km „závod“ (s časem 49:26), neodolal jsem vnitřní touze po dalším zlepšování. Pořídil jsem si sporttester, ke kruháčům jsem každý týden přidal pravidelný výběh a přihlásil jsem se na víkendový běžecký kemp od Vitalu. Tam jsem praxi doplnil teorií o způsobu správného došlapu, volbě obuvi, pochopil jsem, co je laktátová křivka a kdy se při běhu spaluji tuky a kdy cukry. Potěšen zlepšením na podzimní desítce v Klánovicích (45:21) jsem se přihlásil i na změření laktátu za účelem určení aerobního a anaerobního prahu pro správné nastavení běžeckých tréninků. Poslední zimu jsem pak s Vaškem prošel poměrně poctivou běžeckou přípravou. Můj nejdelší souvislý běh se dostal na 28 km a zařadil jsem intervalové běhy na stadionu v Čelákovicích.

Nakonec jsem se přihlásil jako náhradník na jarní Pražský půlmaratón. Vlastně se mi moc nechtělo vyloženě závodit, ale zase ta vnitřní touha po nějakém sebepřekonání byla asi silnější. Hned po odstartování veškeré pochyby zmizely. Dvanáct tisíc lidí se za zvuků Smetanovy Vltavy dalo do pohybu a mně přešel mráz po zádech. Běhání dostalo další rozměr. Pocity dojetí se střídaly s pocitem nadšení a radosti, jako bych byl na nějakém velkolepém divadelním představení. Prvních 10 kilometrů to běželo samo a dokonce s novým osobním rekordem (44:14), dalších 5 km jsem si říkal, tak teď si mákneš, a závěr jsem doklepal vyždímaný na dřeň s finálním časem 1:36:36. Před slečnou, která mi v cíli podávala reklamní náramek, jsem se málem sesypal dojetím, jakoby to byl první člověk, kterého jsem potkal po dlouhém roce na osamělém ostrově. Tak silné a nečekané emoce mi běhání přineslo.

Na konci a třeba na začátku

Myslím, že pro všechny, kteří chtějí se sportem nějak začít a nevědí jak na to, je Sport‑LaV skvělá volba. Nabízí osobní přístup, rodinné prostředí, profesionalitu a bohaté zkušenosti. Cvičení je doplněno pravidelným setkáváním ve vinárně, na sportovních víkendech, společným běháním ale i vzděláváním díky nasdíleným článkům o sportu a výživě na facebooku.  Lásku ke sportu mají schovanou ve svém názvu a dokáží ji skutečně a upřímně naplňovat.

P.S. Tento příspěvek jsem napsal jako zpětnou vazbu a poděkování Lucce, Vaškovi a všem přátelům ze Sport-[LoVe] za krásnou cestu, kterou s nimi za stálého úsměvu mohu jít, běžet a skákat.

-lj-